Pro letošní rok jsem dlouhou dobu nevěděl, kam přesně se vypravit. Nakonec jsem vybral Dvoračky, ale s velkým respektem. Naježděno mám sice poměrně dost, ale bylo to poprvé, co jsem se do Krkonoš vypravil na jednoplacce s omezenějšími převody, než tomu bylo u předchozího kola. Zároveň nebylo snadné se trefit do optimálního počasí, předpovědi meteorologů nebyly zrovna nejpřesnější…
Původně jsem chtěl jet ve středu, ale obavy z celodenního deště výlet posunuly o den déle. Všední den zůstal zachován – stále se mi nechce do těchto lokalit o víkendech, kdy je tam spousta turistů. Nakonec i ve čtvrtek bylo ráno deštivé, ale to už nebyl prostor na další odložení.
Je to už šest let, co jsem byl poprvé na Rezku (a vlastně naposledy – na kole). Takže trasu jsem znal a věděl, do čeho jdu. Abych se vyhnul provozu na hlavní trase do Jilemnice, tak jsem na Horkách využil „odbočku“ na Nedaříž, Karlov a Roztoky u Jilemnice. Touto cestou je to pro cyklisty příjemnější, co se týče počtu aut. Z Hrabačova začla první náročná část – stoupání až na Roudnici je poměrně výživné, ale výhledy za to stojí. Pak už se relativně snadno dostanete až na Rezek. Jel jsem brzy ráno, takže občerstvovací stanici jsem tu tentokrát vynechal.
Zároveň jsem se dostal do bodu, kde to dál neznám, takže jsem řešil, kterou trasou se vydat na Dvoračky. „Los“ vyšel na zelenou Exkurzní cestu, která je z tohoto místa nejkratší a není nijak náročná. Tedy až do rozcestníku Sedlo pod Dvoračkami. Tady se mísí dva pocity. První, že už jste v podstatě v cíli a vidíte Dvoračky přímo před očima. Druhý pocit už moc příjemný není, protože těch posledních 500 metrů je dost pestrých – jednak stojka a zároveň těžký terén. Tlačit kolo se mi nechtělo, ale v jednom místě mi to podjelo a v tom stoupání není snadné se znovu „nahodit“. Hledal jsem tedy vhodné místo, kde obnovit jízdu, ale přitom bylo přecijen třeba nějaké ty metry jít i po svých. Jakmile končí terén, tak vás čekají poslední metry po dlažbě – to už jsem zvládl s vypětím všech sil bez nutnosti sesednout.
V cíli vrchařské prémie jsem již občerstvení neodmítnul a dal si místní kyselo s čerstvým pečivem a pokochal se výhledy do krajiny – to nikdy neomrzí.
Cestu zpět jsem plánoval přes Ručičky, ale nějak jsem se neplánovaně ocitnul jinde. Sjezd po žluté přes Světlanku nebylo zrovna to, co jsem vyhledával. Na začátku hodně velký sešup, štěrk na asfaltu a proti mě bagr a za ním další dvě auta, takže jsem to raději sesednul, abych jim neskončil na předním skle. Nejsem sjezdař, takže jsem to probrzdil až dolů do Rokytnice na parkoviště Mlýn. Tak třeba někdy jindy – na druhou stranu, dát si to opačně je výzva… kdo ví, náročné to bude možná ještě víc než po Exkurzní cestě. Pokud projedu, tak budu moci porovnávat reálně.
Domů se mi ještě nechtělo, tak jsem to z Rokytnice vzal na Paseky nad Jizerou, kde to vůbec neznám, takže tam jsem bloudil a každou chvíli se díval do mapy, abych alespoň trošku korigoval směr cesty. Nakonec jsem skončil v Rejdicích na silnici směřující do Vysoké nad Jizerou. To už je trasa, kterou z nám z výletů do Jizerek resp. do Kořenova.
Přes Peřimov, Mříčnou a Kruh jsem se napojil na ranní trasu v Roztokách a pak už pokračoval zpět stejně (Pecka, Miletín, Hořice). Celkem to bylo 142km – náročné, místy zajímavé, ikdyž jsem si to představoval původně trošku jinak. Poučení na příště, lépe plánovat dopředu. Ale druhá cesta na Dvoračky láká, jen by člověk musel pokud možno trefit den bez provozu, abych se v tom největším stoupání nepřetahoval s auty na úzké cestě.