Poslední červencový den jsem si naplánoval pro svoji tradiční roční vyjížďku. Cílem byly Krkonoše, které zkrátka nikdy nezklamou. Mezi další vrch, který jsem dosud nepokořil patřilo Zlaté návrší. Protože to místo znám z pěší turistiky, tak jsem věděl, že je vhodnější vyrazit co nejdříve ráno a ideálně ve všední den. Tím se vyhnete velkému množství lidí na poslední části trati (zejména úsek od cest z Medvědína, která se napojuje na závěrečnou „rovinku“ při stoupání na Zlaté návrší). K tomu byla i dobrá předpověď, sice vedro, ale to se dostavilo až na cestě zpět cca od Jilemnice, kde už to bylo znát…
Abych se vyhnul úseku Horka – Jilemnice, kde je v tomto období provoz víceméně pořád, tak jsem si cestu malinko protáhnul. Z Hořic jsem vyrazil na Miletín a následně přes Vřesník až na Pecku. Trasa poté směřuje k větrnému mlýnu u Borovnice, kde sjedete až na Horka. Tady je potřeba dát pozor kvůli provozu, jezdí tam od Vidochova kamiony, takže žádné zbrklé vjíždění do silnice není na místě. Na hlavní silnici se dlouho nezdržuji a skrze Horka směřuji na Nedaříž a Levínskou Olešnici, kde odbočuji směrem na Karlov.
V Karlově mírně vystoupáte, abyste mohli zase sjet do Roztok u Jilemnice. Mírně táhlá cesta vás navede až do Jilemnice, kde na kraji po sjezdu míjíte oblíbenou zimní lokalitu pro běžkaře (tzv. trasa za sběrnou). Přes kruhový objezd se vydávám do Hrabačova a přes Vítkovice až na Horní Mísečky. Tady je stoupání už hodně znát a je třeba udržovat dostatečný příjem tekutin.
Výšlap od Jilemnické boudy
Cestou jsem potkal i autobus, který jede až na Zlaté návrší, takže jsem počítal s tím, že ho v serpentinách musím někde čekat (samozřejmě se to sešlo v jedné ze zatáček, kde úplně místo na vyhýbání autobusu není – přecijen se musí vytočit, a tak dosahuje až na druhý konec cesty). Když se to zjednoduší, tak vás při stoupání čeká (počítám od Jilemnické boudy) čtyři zatáčky, díky kterým je stoupání příjemnější. V porovnání s úsekem z Vítkovic na Horní Mísečky (zejména od parkoviště u Dolních Míseček) je to víceméně na pohodu. Parádní je pak poslední úsek, kde se po levé straně můžete kochat nádhernými výhledy.
No a cíl je jasný – mohyla Hanče a Vrbaty. Počasí bylo super, síly také nějaké zbyly, tak jsem se rozhodnul to natáhnout ještě dál a to až k Labské boudě – dál se s kolem ani nesmí. Odměnou bylo strmé stoupání zpět od Labské boudy k rozcestníku U Čtyř pánů. V plánu bylo i občerstvení, ale dorazila další várka turistů, takže na Vrbatově boudě bylo plno. Sjel jsem tedy zpět dolů a využil služeb Jilemnické boudy.
Návrat domů
Teplota stoupala, u jídla otravovaly vosy, tak bylo na čase vyrazit zpět. Konkrétně po stejné trase, kterou jsem jel i ráno. Protože jsem byl líný a nehlídal si nastoupené metry, tak jsem ani letos nepřekonal své maximum nastoupaných metrů v rámci jedné trasy (rekord drží Ještěd z roku 2021). Síly by na to ale byly, takže stačilo to vzít třeba přes Zvičinu a mohlo být přibližně 2500 nastoupaných metrů, což by k rekordu stačilo. Takhle se trasa řadí na druhé místo 😉 Ale to je nepodstatné. Nejlepší pocit je, když už se blížíte na vrchol a ty pohledu u Zlatého návrší jsou k nezaplacení.
V Krkonoších tak mám pokořenu Černou Horu, Špindlerovu boudu, Luční boudu, Rýchorskou boudu a Vrbatovu resp. Labskou boudu (beru to, co je nad 1000m).
Závěrem přidávám i shrnutí trasy, fotografií vygenerovanou aplikací Garmin.
