Sobota 12.11. nabízela počasí, které málokoho lákalo ven. Zima, mlha… zkrátka nic moc, aby se člověk zvedl z gauče. Ale to neplatí pro nás cyklisty, když je v blízkosti nějaký ten kopeček :), kde by mohlo být líp. Nedalo mi to a nachystal jsem se na výlet na Zvičinu, jestli mi to konečně vyjde a vyjedu až nad mraky.
Viditelnost byla fakt dost bídná a to až nad Chroustovem. Skoro jsem si říkal, že to ani tentokrát nedopadne. Ale po výšlapu k Vyšehradu se začalo ukazovat sluníčko. Najednou jely pedály samy od sebe 😀 Nemohl jsem se dočkat, až budu nahoře.
A opravdu to stálo za to. Poprvé jsem na Zvičině zůstal po dojezdu takhle dlouho. Přecházel jsem z jedné strany na druhou a kochal se výhledy, zejména pak směrem na Krkonoše.
Parádní byl například pohled na větrnou elektrárnu u Kocléřova, která vystupovala jako jediná z okolních obláčků. No a nutno poznamenat, že podobný nápad mělo víc lidí, ale ne úplně cyklistů 🙂 Většina si na Zvičinu vyrazila autem. O to víc si ale těchto pohledů cením.
Zpět jsem raději vyrazil zavčasu, abych kromě mlhy neřešil ještě zapadlé sluníčko a tím víceméně jízdu v totální tmě. Osvětlení sice mám, ale přecijen nevyhledávám úplně tyhle rizikové situace.
V mlze jsem se vrátil v pořádku, jen s namrzlými pruhy na cyklokalhotách 🙂
Ještě bych rád někdy něco podobného zažil třeba v Krkonoších, ale to už je na kole trošku problém, zejména pokud bych chtěl jet z Hořic. Ale kdo ví…